VÝZVA AKRI
státním orgánům a jejich činitelům k 10.výročí usnesení Federálního shromáždění ČSFR o době nesvobody
| Text usnesení FS | -- NÁVRAT: AKRI -- |
V roce 1991 přijalo Federální shromáždění ČSFR usnesení o době nesvobody (1948-1989). V tomto usnesení č.142 se mj. uvádí, že stav za komunistického režimu představoval faktické obnovení nevolnictví.
23.5.2001 uplynulo 10 let od přijetí usnesení, proto bylo vhodné připomenout si výročí a využít příležitost k zorganizování aspoň nějaké kampaně, zejména připomenout státnímu aparátu, že i dnes přetrvává výrazné nevolnictví - povinná vojenská a civilní služba, eventuálně i pracovní povinnost za stavu ohrožení, dále upozornit, že společnost nemůže být nikdy svobodná, dokud tyto nucené služby nebudou zrušeny a odstraněny.
Dne 9.6.2001 bylo e-mailem rozesláno provolání Antikonskripční radikální iniciativy ke státním orgánům České republiky a jejich činitelům,
vyzývající je, aby se zasadili o odstranění všeobecné branné povinnosti, odvodů a nucených služeb.
Text je zveřejněn zde.
Poslední, dodatečný odstavec v) je určen pro vládu a byl uveden jen ve výzvě zaslané úřadu, radě a členům vlády.
Provolání Antikonskripční radikální iniciativy (AKRI), organizace usilující o zrušení všeobecné branné povinnosti, ke státním orgánům České republiky a jejich činitelům k 10. výročí usnesení Federálního shromáždění ČSFR o době nesvobody, vyzývající je, aby se zasadili o odstranění všeobecné branné povinnosti, povinné vojenské a civilní služby a jakýchkoliv dalších nucených prací a služeb Věc: Všeobecná branná povinnost a nucené odvody, stále přetrvávající navzdory všem prohlášením o tom, že naše společnost je svobodná a že byly překonány projevy a pozůstatky nesvobody Vážení ústavní činitelé, dne 23. května uplynulo deset let ode dne, kdy Federální shromáždění ČSFR přijalo usnesení o době nesvobody č.142 ze dne 23. 5. 1991, odsuzující způsob vládnutí a řízení státu v letech 1948-1989. Máme tak příležitost zvážit dnešní situaci a zamyslet se nad tím, jestli už jsme skutečně došli k tolik žádané svobodě, neboť například existence všeobecné branné povinnosti, zotročující občany, tomu nenasvědčuje, spíše naopak. Ve zmíněném usnesení se uvádí, že stav za komunistického totalitního režimu představoval faktické obnovení nevolnictví. Je však třeba si uvědomit, že dodnes trvajícím nevolnictvím je všeobecná branná povinnost (konskripce). Státní aparát donucováním k povinné vojenské a civilní službě svévolně zbavuje občany osobní volnosti, důstojnosti a práv a uvrhuje je do ponižujících poměrů během výkonu těchto nucených služeb. Tzv. "všeobecná branná povinnost", bezdůvodně obírající odvedence o rok či rok a půl života, představuje obzvlášť zrůdný a zavrženíhodný projev zneužití státní moci k manipulaci s myšlením a jednáním osob. Každé donucování k plnění vojenské či civilní služby znamená porušování občanských a individuálních práv a svobod, nepřirozený zásah do soukromého života, dochází k omezování základních práv jinak zaručených pro ostatní. Během výkonu povinné vojenské služby je "branec" vystaven brutálnímu a surovému drilu, spojenému s šikanováním, ztrátou jakékoliv osobní cti a důstojnosti, podřízen vůči velitelům, představujícím zde dráby. Přitom dochází k šíření epidemií a k úrazům, někdy i smrtelným. Tyto oběti na životech při výkonu základní vojenské službě, ať v důsledku úrazů či epidemií, jejichž nedávným příkladem jsou úmrtí vojáků na meningitidu, je nutné připsat na účet režimu a vládní moci, jedná se o úmrtí, za která nese přímou zodpovědnost stát, který tyto občany k službě odvedl a později takto připravil o život, lze je přirovnat k politickým vraždám ze strany různých represivních totalitních režimů. Civilní služba znamená ve skutečnosti jen skrytý trest za odepření služby vojenské, jak tomu nasvědčuje už i delší doba trvání. Je jistým obnovením feudální roboty, znehodnocuje a znevažuje význam občanské výpomoci veřejně prospěšným organizacím a charitám tím, že z této výpomoci činí nucené práce, navíc zbavuje občany ve výkonu služby možnosti výdělku. Povinnost jak vojenské tak civilní služby utvrzuje občana ve vědomí, že stát má nad ním absolutní moc, může zcela rozhodovat o jeho životě, brát mu svobodu, kdykoliv si zamane, v krajním případě ho i poslat na smrt ve válce, může si k němu dovolit prakticky cokoliv. Vládnoucímu aparátu zase dává pocit naprosté moci nad svými občany, což může značně motivovat i k nerespektování práv a svobod ve zcela jiných souvislostech. Je zarážející, že 10 let po schválení usnesení o době nesvobody a více než 11 let od listopadu 1989, po všech vzletných projevech a prohlášeních o tom, jak jsme nabyli svobody a demokracie a jak se společnost úspěšně transformuje, se zde nadále udržuje tento přežitek dob minulých - manipulace s životy, myšlením, osudy a jednáním tisíců osob ročně prostřednictvím odvodů a konskripce (všeobecné branné povinnosti), novodobého otroctví. Naopak je systém odvodů a branné povinnosti nadále utužován a zpřísňován, například v posuzování zdravotního stavu "branců". Současná všeobecná branná povinnost nejenže nutně vyvolává dojem znechucení a odpornosti u všech svobodně smýšlejících, ale také v mnohých věcech porušuje už uznané standardy zaručené v Listině základních práv a svobod a v mezinárodních konvencích. K získání skutečné svobody, nejen předstírané, je zcela nezbytné, aby bylo odstraněno toto barbarské zotročení jednotlivce, jak odvody nazval Albert Einstein; je na místě ještě uvést tuto jeho myšlenku: stát by měl být našim služebníkem a ne my jeho otroky. Bylo by skutečně žádoucí, aby se v České republice k takovému vnímání funkce státu konečně dospělo. Vedle zotročování osoby udržováním povinné vojenské a civilní služby došlo k dalšímu závažnému popření osobní volnosti občana schválením zákona o zajišťování obrany České republiky č. 222/1999 Sb., který stanovuje tzv. "pracovní povinnost" a "pracovní výpomoc" za stavu ohrožení a za válečného stavu, umožňující tak zotročení populace k plnění prací i nad časový limit, v noci, ve dnech pracovního klidu, ve dnech svátků, prostě kdykoliv si státní moc usmyslí. Přijetí tohoto zákona znamená výsměch hodnotám svobody a demokracie, prakticky se tak ukončil vývoj směrem ke skutečně svobodné společnosti. V mnohých aspektech je naše společnost tímto zákonem vrácena před rok 1781 (zrušení nevolnictví), dále evokuje nucené nasazení za doby nacismu, od kterého se téměř v ničem neodlišuje, jedná se o stejné nucení k pracím pro válečné potřeby. Instituce pracovní povinnosti, nad kterou se můžeme zamýšlet, jestli je vůbec míněna vážně a jestli se nejednalo jen o nějaký krutý žert ze strany zákonodárců, musí být vedle povinné vojenské a civilní služby také bezpodmínečně a co nejdříve zrušena. Systém odvodů má vedle svého naprosto zhoubného a společensky destruktivního vlivu i značně temnou minulost. Jeho vznik je spojen s nástupem junkerského militarismu v pruském státu, kde se začal postupně objevovat, ve 20. století byl aktivně uplatňován fašistickými, komunistickými a jinými totalitními režimy a vládami, v nedávné době byl zneužit ve válkách na území bývalé Jugoslávie, a to i k zatahování mírumilovných občanů do účasti na válečných zločinech. Příslušníci národů podrobených Rakousko-Uherskem byli prostřednictvím odvodů zataženi do bojů první světové války, nuceni nasazovat životy a nechat se zabíjet pro císařskou slávu, na které neměli nejmenší zájem. Komunistickému režimu v Československu systém branné povinnosti posloužil k odklízení "politicky nepohodlných" do Pomocných technických praporů (PTP). A existují mnohé další, velmi závažné příklady. Už i proto je nepřijatelné nadále odvody udržovat. Za zrušení odvodů a povinné vojenské služby se angažovaly mnohé významné osobnosti. Již dříve proti povinné vojenské službě kriticky vystupoval Lev Nikolajevič Tolstoj. Aspoň jeden z manifestů proti odvodům a vojenskému výcviku mládeže z let 1926 a 1930 podepsali vedle už zmíněného A. Einsteina také Sigmund Freud, Emanuel Rádl, Mahátmá Gándhí, Rabindranáth Thákúr, Romain Rolland, Bertrand Russell, Henri Barbusse, H.G. Wells, Selma Lagerlöfová, Thomas Mann a další. I současný Manifest proti odvodům a vojenskému systému, který je dostupný i v materiálech AKRI pro veřejnost České republiky, se těší značné celosvětové podpoře, z jeho signatářů stojí za zmínku například jihoafrický arcibiskup Desmond Tutu. Mělo by se tedy přihlédnout i ke skutečnosti, že proti konskripci vystupovali významní humanisté, myslitelé, intelektuálové a osobnosti, které měly zájem na světovém míru, rozvoji občanských práv a spravedlivém uspořádání světa, v žádném případě nejednaly nadarmo. Dalším významným faktem je, že Francie, kde poprvé na světě byly odvody oficiálně uzákoněny, a to v roce 1793, nyní ruší tuto povinnost, zrušení má dokončeno v roce 2002. Z toho vyplývá, že světová éra konskripce, trvající přes 200 let, tímto vlastně končí. Všechny státy, které nemíní tento historický fakt respektovat, rozhodnou se jít za tento limit a udržovat odvody nadále za každou cenu, se pouštějí do nesmyslného dobrodružství, které může mít nepředvídatelné následky. Jejich vlády a parlamenty, ještě než se k bezdůvodnému pokračování v konskripci odhodlají, by měly důkladně zvážit, ke kolika neštěstím, pohromám, utrpení a škodám už v této souvislosti došlo a jestli má skutečně nějaký, byť i sebemenší smysl tuto mašinérii dál udržovat. Mezi některými politiky v České republice se už sice objevily určité tendence a plány na "postupné" upuštění od všeobecné branné povinnosti, avšak ještě nebyl předložen jediný konkrétní návrh, který by ke zrušení v dohledné době opravdu vedl, naopak je tato záležitost stále více oddalována a stává se víceméně jen populistickým trikem za účelem získání přízně voličů, zatímco skutečná vůle tady zcela schází. Ti, které všeobecná branná povinnost nějak poškozuje, a také ti, kdo prostě nemíní nechat státní moc zotročovat svůj lid, však nestojí o nekonečné jednání o "krátkodobých, střednědobých a dlouhodobých horizontech", v nichž má být konskripce zrušena, ale o zrušení okamžité, bezodkladné. Odstranění konskripce, povinné vojenské a civilní služby a dalších nucených prací a služeb je jedním z nezbytných předpokladů pro překonání nesvobody, zmiňované v usnesení Federálního shromáždění č. 142 z roku 1991, které si nyní připomínáme. Je tedy na státních orgánech, aby nám dokázaly, že mají zájem o společnost svobodnou, ne otrokářskou. Pro všechny zmíněné a mnohé další skutečnosti vás, vážení ústavní činitelé, Antikonskripční radikální iniciativa žádá a vyzývá, abyste se co nejdříve zasadili o co nejrychlejší zrušení nucených odvodů, povinné vojenské a civilní služby a pracovní povinnosti za jakéhokoliv stavu a rovněž o provedení odpovídající nápravy škod, které byly těmito nežádoucími praktikami za dobu jejich existence napáchány. Mějte na vědomí, k čemu bude v opačném případě nadále docházet, když konskripce zůstane zachována, kolik tisíc odvedenců bude takto bezdůvodně obráno o několik měsíců života, kolik bude dalších úmrtí na úrazy a epidemie při základní vojenské službě, kolika přinejmenším poškodí zdraví, připraví je o zaměstnání, znemožní pokračovat v podnikání, kolik vychová budoucích zločinců a násilníků, pro které brutální dril představuje ideální školení, kolika těm, kdo už tak mají mnoho svých vlastních potíží, jen přidělá další. A to není zdaleka vyčerpávající výčet toho, co všeobecná branná povinnost způsobuje. Naše hnutí vás tedy tímto žádá i o zásadní zadostiučinění pro ty, kterým tento zlořád zničil život, a pro ty, které dokonce o život připravil. Antikonskripční radikální iniciativa vyjadřuje přání, aby jedenácté výročí zmíněného usnesení v roce 2002 už bylo možno si připomenout ve společnosti bez odvodů a nucených služeb a aby zde konečně došlo k překonání této výrazné nesvobody, přetrvávající z dob minulých. Vládu, respektive členy vlády, Antikonskripční radikální iniciativa speciálně vyzývá k využití §12 (7) nového branného zákona č. 218/1999 Sb., k zastavení pravidelné odvodní povinnosti, což může být první důležitý stupeň k úplnému zrušení nucených odvodů a všeobecné branné povinnosti. v)
Tuto výzvu Antikonskripční radikální iniciativy (AKRI) obdrželi:
K výzvě se nevyjádřil ani jeden z nich.
-- NÁVRAT : AKRI --