Justiční kauzy - všeobecný přehled
Nálezy Ústavního soudu
Zákony a vyhlášky
Aktuální případy - z roku 2001 ; tiskové zprávy: advokát JUDr. Lubomír Müller, e-mail: lmuller@iol.cz ;
nejedná se o dokumenty / materiály tohoto hnutí.
Upozornění: tyto materiály nebyly aktualizovány od února 2001, nejsou už tedy aktuální.
Není zatím jisté, jestli bude aktualizování obnoveno a informace o nejnovějších případech doplňovány.
Kdo má zájem, může se přihlásit k odběru tiskových zpráv u advokáta Dr.L.Müllera, který se těmito kauzami zabývá,
a nejnovější zprávy pravidelně dostávat: lmuller@iol.cz
Tiskové zprávy:
JUDr. Lubomír Müller, advokát, Bryksova 939/37, 198 21 Praha 9
telefon (02) 83 067 140, mobil 0604 25 71 43, fax (02) 83 067 310
12. února 2001
TISKOVÁ ZPRÁVA
KONEČNÝ VÝROK SOUDU PO SEDMNÁCTI LETECH VĚZNĚNÍ:
ZCELA NEVINEN
Královéhradecký soud dnes ukončil anabázi trvající dvaapadesát let
Když v roce 1949 chtěl tehdy devatenáctiletý Otto Neumann (po otci Němec, po matce Čech) z Borovnice u Nové Paky navštívit v Západním Německu svou dívku, legálně to možné nebylo. Mladý Neumann se proto 30. října toho roku pokusil o tajný přechod hranic. Než se však k hranicím vůbec dostal, byl v Hazlově u Aše zatčen a po následném konfliktu s pohraničníky byl odsouzen pro „zločin nedokonané velezrady a zločin nedokonané vraždy prosté k trestu těžkého žaláře v trvání 18 roků, zostřeného čtvrtletně jedním tvrdým ložem“, a dále k peněžitému trestu ve výši 20 000 Kčs. Bylo též vysloveno propadnutí Neumannova jmění.
Ve vězení přijal Neumann víru Svědků Jehovových. Po třinácti letech byl v roce 1962 podmíněně propuštěn. Krátce po propuštění byl povolán k výkonu vojenské služby. Tu však s ohledem na své náboženské přesvědčení odmítl vykonávat, a tak putoval znovu do vězení.
Rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Pardubicích ze dne 13. února 1963 byl Neumann uznán vinným trestným činem „nenastoupení služby v ozbrojených silách“ a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Zároveň mu bylo uloženo vykonat dosud zbytek trestu z roku 1949. Z vězení byl Neumann propuštěn 10. listopadu 1967. Ve vězení tedy strávil celkem 17 let a 4 měsíce.
Zpočátku nadějný pokus o rehabilitaci v roce 1968 zůstal nakonec bezvýsledný. Zvrat ve vývoji Neumannových kauz nastal až po třiadvaceti letech, když byl přijat zákon o soudních rehabilitacích.
Pokud jde o první rozsudek (zločin nedokonané velezrady a nedokonané vraždy z roku 1949), byl Neumann po složitém řízení nakonec v roce 1992 zcela rehabilitován.
Výsledkem rehabilitačního řízení v druhém případě (odepření vojenské služby v roce 1963) bylo, že původní trest byl zrušen a novým rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Hradci Králové ze dne 3. září 1991 byl Neumannovi při nezměněném výroku o vině vyměřen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku.
Podmíněný trest má mít podle trestního zákona na pachatele výchovný účinek a ukládá se pouze v případech, kdy lze reálně očekávat nápravu pachatele. V Neumannově případě však nedošlo ke změně na straně pachatele, ale na straně zákonodárce:
V lednu 1991 totiž tehdejší Federální shromáždění zakotvilo v Listině základních práv a svobod právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání. V srpnu 1993 pak nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb., podle kterého byl odpor občanů proti totalitnímu režimu „na základě …. přesvědčení … náboženského … legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty“. A v říjnu 1998 potvrdil Ústavní soud ČR v kauze Ladislava Koreně, že občané měli právo na odepření vojenské služby i před rokem 1990, a to na základě článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Všechny tyto okolnosti vedly k tomu, že královéhradecký soud 27. října 2000 zrušil původní i rehabilitační rozhodnutí a nařídil obnovu celého řízení. Prakticky to znamenalo, že státní zástupkyně dnes znovu přednesla obžalobu, kterou v roce 1963 vznesl proti Neumannovi tehdejší vojenský prokurátor. Poté však státní zástupkyně sama navrhla, aby soud Neumanna této obžaloby úplně zprostil.
Soud v čele s předsedou senátu Mgr. Davidem Schmuckem návrhu státní zástupkyně vyhověl a rozsudek okamžitě nabyl právní moci, protože všichni zúčastnění se vzdali práva na odvolání.
Neumannovi, který nyní žije v Praze, je dnes jedenasedmdesát let. Po dvaapadesáti letech byl dnes zcela „očištěn“. Jeho případ dává naději i dalším osobám, jejichž rehabilitace nebyla provedena důsledně.
JUDr. Lubomír Müller, advokát, Bryksova 939/37, 198 21 Praha 9
telefon (02) 83 067 140, mobil 0604 25 71 43, fax (02) 83 067 310
11. února 2001
TISKOVÁ ZPRÁVA
BUDE ZNOVU PROJEDNÁVÁN PŘÍPAD Z LISTOPADU 1989
Jednání u českobudějovického soudu je nařízeno na pondělí 21. února 2001
Dne 13. září 1989 byl Antonín Sládek (nar. 1967) povolán na Okresní vojenskou správu v Českém Krumlově, kde mu měl být předán povolávací rozkaz ke službě v Československé lidové armádě. Podle rozkazu měl Sládek nastoupit vojenskou službu 29. září 1989 u vojenského útvaru Vysočany (okr. Tachov).
Sládek však odmítl povolávací rozkaz převzít a sdělil, že vojenskou službu nenastoupí, protože mu v tom brání jeho svědomí a náboženské vyznání. (Sládek je Svědkem Jehovovým.) Navíc Sládek poukazoval na trvající zdravotní potíže. (Lékaři nedovolili Sládkovi pracovat v dolech, čímž by jinak mohl celou situaci legálně řešit, neboť by získal dlouhodobý odklad a posléze prominutí vojenské služby.)
Sládek vojenskou službu skutečně nenastoupil a 5. října 1989 putoval do vazby. Vojenský prokurátor totiž projevil ohledně Sládka „obavu, že by v případě ponechání na svobodě v trestné činnosti pokračoval“.
Sedmnáctý listopad 1989 zastihl Sládka ve vazbě. Hlavní líčení se konalo o čtyři dny později. Vojenský obvodový soud v Českých Budějovicích Sládka odsoudil na osmnáct měsíců nepodmíněně. V rozsudku se mj. uvádí: „Společenská nebezpečnost jednání obžalovaného je značná. Je zřejmé, že nerespektuje jednu ze základních povinností občana ČSSR … Soud je přesvědčen, že jedině přímým výkonem uloženého trestu odnětí svobody lze u obžalovaného dosáhnout jeho nápravy a převýchovy, zejména pak změnu postoje k plnění nejčestnější občanské povinnosti.“
Po vynesení rozsudku však Sládek pobyl ve vězení jen sedmnáct dní. Již 8. prosince 1989 byl totiž propuštěn na základě amnestie, kterou „v souvislosti s demokratizačním procesem“ vyhlásil prezident Gustáv Husák. O dva dny později podal Husák demisi.
Trestní řízení proti Sládkovi pak bylo dovršeno usnesením soudu z 1. února 1990. Podle něho bylo Sládkovi uloženo, aby uhradil náklady trestního řízení ve výši 1800 Kčs.
O šest týdnů později Federální shromáždění vyhlásilo zákon č. 73/1990 Sb., podle něhož mohl vojenskou službu odepřít každý občan, jemuž v jejím výkonu bránilo „náboženské vyznání nebo morální přesvědčení“.
Počátkem roku 1991 požádal Sládek o soudní rehabilitaci. Dosáhl sice zrušení trestu, ale výrok o vině potvrdil jak původní, tak odvolací soud. Proč? V odůvodnění se uvádí, že původní rozsudek nebyl učiněn na podkladě nesprávných zjištění, naopak byl správně kvalifikován podle platného zákona. Ani rehabilitační řízení tedy ze Sládka vinu nesňalo.
O dva roky později, v srpnu 1993, nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb., který říká: „Režim … , který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, [byl] zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. … Odpor občanů proti tomuto režimu … na základě … přesvědčení … náboženského či mravního … byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“
O dalších pět let později, v říjnu 1998, Ústavní soud ČR v kauze Ladislava Koreně rozhodl, že občané měli právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání i před rokem 1990, a to na základě článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Zákon č. 198/1993 Sb. i nález Ústavního soudu ČR v Koreňově kauze vrhají nové světlo na Sládkovu kauzu. Proto v listopadu loňského roku požádal Sládek o povolení obnovy řízení.
Podaří se Sládkovi dokázat svou nevinu, anebo bude soud i nadále tvrdit, že se provinil, když odmítl hájit se zbraní v ruce v ruce režim označený dnes jako „zločinný, nelegitimní a … zavrženíhodný“? Odpověď by měl dát Okresní soud v Českých Budějovicích ve středu 21. února 2001 ve 13.00 hodin. Jednání se bude konat v soudní budově v Lidické ul. č. 20 (přízemí, č. dv. 106).
JUDr. Lubomír Müller, advokát, Bryksova 939/37, 198 21 Praha 9
telefon (02) 83 067 140, mobil 0604 25 71 43, fax (02) 83 067 310
3. února 2001
TISKOVÁ ZPRÁVA
ROZHODNE ÚSTAVNÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
LZE DOSÁHNOUT SPRAVEDLNOSTI, KDYŽ MINISTROVA STÍŽNOST NIC NEZMŮŽE?
Ladislav Szarka (čti: Sarka), nar. 1960, z Havířova vykonal v letech 1979-1981 vojenskou základní službu. V únoru 1985 měl vykonat třítýdenní vojenské cvičení. Avšak již při převzetí povolávacího rozkazu před několika pracovníky Okresní vojenské správy Karviná prohlásil, že vojenské cvičení nenastoupí, protože po absolvování základní služby přijal náboženskou víru, která mu zabraňuje cvičit se v boji. (Szarka se stal Svědkem Jehovovým.)
Szarka cvičení skutečně nenastoupil a byl za to v dubnu 1985 odsouzen rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Olomouci k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců.
O osm let později, v květnu 1993 podal proti rozsudku tehdejší generální prokurátor ČR stížnost pro porušení zákona. O měsíc později Vrchní soud v Praze rozsudek zrušil, avšak pouze ve výroku o trestu. Výrok o vině zůstal nedotčen.
V srpnu 1993 pak nabyl účinnosti zákon č. 198/1993 Sb., který říká: „Režim…, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, [byl] zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný. … Odpor občanů proti tomuto režimu … na základě … přesvědčení … náboženského či mravního … byl legitimní, spravedlivý, morálně oprávněný a je hodný úcty.“
O dalších pět let později, v říjnu 1998 Ústavní soud ČR v kauze Ladislava Koreně rozhodl, že občané měli právo na odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání i před rokem 1990, a to na základě článku 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
Zákon č. 198/1993 Sb. i nález Ústavního soudu ČR v Koreňově kauze vrhají nové světlo na Szarkovu vinu. To uznal i bývalý ministr spravedlnosti JUDr. Otakar Motejl a v listopadu 1999 podal v Szarkův prospěch stížnost pro porušení zákona.
Nejvyšší soud ČR však v prosinci 1999 ministrovu stížnost zamítl s tím, že v Szarkův prospěch již jednou stížnost pro porušení zákona byla podána a trestní řád (§ 226 odstavec 7) opakované podání stížnosti vylučuje. Proto se Nejvyšší soud ČR obsahem ministrovy stížnosti vůbec nezabýval.
Postup Nejvyššího soudu ČR pak jako správný schválil v dubnu loňského roku Ústavní soud ČR. Ani ten ovšem nehodnotil obsah ministrovy stížnosti.
V Szarkově případě se tedy střetávají následující právní názory:
V pátek 2. února 2001 olomoucký soud Szarkův návrh akceptoval a zrušení lhůty skutečně Ústavnímu soudu ČR doporučil. Tříčlenný senát olomouckého soudu se tak připojil k jinému senátu téhož soudu a také k senátům litoměřického a českobudějovického soudu, které obdobný návrh předložily loni. Ústavní soud ČR projedná všechny tyto návrhy společně. Termín jeho jednání dosud nebyl stanoven.